Rostliny, které měnily svět. Kukuřice

Je září, první podzimní měsíc. Léto pomalu končí a příroda ukazuje svou sílu. V čase, kdy dokončuji tenhle příspěvek sice sedím v klidné Anglii, ale některým kolegům hučí potoky pod okny a na Opavu se žene z Jeseníků velká voda. Přesto doufám, že se to všechno zvládne a až zase vysvitne sluníčko, bude příležitost vydat se na výpravy do přírody.

Kdybyste hledali náměty, co s dětmi v září podniknout, najdete je po kliknutí tady, v loňském příspěvku. Je jich tam opravdu hodně, a tak by bylo zbytečné se opakovat.

Září je také měsícem, kdy si můžeme s dětmi připomenout jednu s nejdůležitějších světových plodin, kukuřici, kterou děti jistě znají. Možná ji měly doma na zahradě, možná ji viděly na poli za městem nebo za vesnicí. A možná se jim naskytla i příležitost zahrát si na kukuřičáky a projít obřím kukuřičným bludištěm. Napadlo vás ale někdy si s dětmi o kukuřici a o tom, jak se k nám dostala, povídat? Jestli ne, posílám vám inspiraci, ale záměrně v ní vynechám jedno z ožehavých témat, kterým je genetická modifikace, o tom snad někdy příště. Ale teď už k dnešnímu tématu:

Kdo by neměl rád vůni pečené kukuřice nebo popkornu? Dnes je kukuřice v naší zemi doma, ale nebylo tomu tak vždycky.

Kukuřice je původem ze Střední Ameriky, z Mexika, a lidé ji znali a využívali od pravěku.

V 15. století Ameriku objevily španělské lodě pod vedením Kryštofa Kolumba Ameriku a dále ji navštěvovaly a přivážely do Evropy nové plodiny. Tak se dostala kukuřice do Španělska. Tam se jí dobře dařilo a rozšířila se v okolí Středozemního moře, odkud byla Turky dovezena na Balkán. I tam skvěle rostla a dávala lidem obživu.

Jak se ale odtama dostala k nám? Bylo to díky Romům, kteří ji přivezli v 17. století, když se stěhovali z Turecka a Rumunska na Slovensko a na Moravu. Kukuřici se tenkrát říkalo turecká pšenice nebo turecké žito a ještě dlouho pro ni přežíval název „turkyně“.

Kukuřice je úžasně proměnlivá a dokáže se přizpůsobit jílovité i písčité půdě, suchu i mokru, horku, chladnu, dlouhým dnům i krátkým. Je to prostě rostlina hrdinka, která je dnes rozšířená po celém světě. Setkáte se s ní prakticky všude, kde žijí lidé a je hlavní obživou mnoha národů. Jediné zasazené zrno přinese v jednom jediném klasu úrodu často 300 zrn i více. Žel se kukuřice stala zcela závislá na člověku a pokud by ji nesklízel a znovu nesel, zmizela by z naší planety – sama se totiž nedokáže vyset, protože její zrna pevně drží v klasu a když spadne na zem celý klas a zrna v něm vyklíčí, rostliny nemohou dorůst, protože jich je tolik, že se navzájem zahluší. Divoké formy kukuřice tenhle problém nemají, jen kukuřice, kterou lidé pěstují na polích.

Z botanického hlediska je kukuřice v podstatě obrovská tráva. Obvykle měří zhruba dva metry, ale může dorůst až do výšky 6ti metrů (to je asi tolik, kolik měří dospělá žirafa).

K opylování kukuřice nepotřebuje hmyz, opyluje ji vítr. Má dva typy květů. Na jedné rostlině najdeme květy samčí s pylem – ty jsou nahoře, i květy samičí, které vyrůstají v úžlabí listů. Existuje několik druhů kukuřice. U nás mají kukuřičné klasy žlutá kulatá zrna a vyrábí se z nich třeba škrob, který se přidává do bábovek nebo se z něj vaří puding. Uvařené nebo upečené klasy cukrové kukuřice jsou skvělou pochoutkou a sterilovaná kukuřičná zrna nebo malé kukuřičné klásky jsou výbornou zeleninou do různých salátů.

V některých zemích se kukuřice stala hlavní složkou obživy. Třeba v Tanzánii, kterou ráda navštěvuji, se pěstuje kukuřice s bílými zrny. Na ulicích měst ucítíte vůni pečených kukuřičných klasů, děti pijí denně kaši uji (čti udži) z kukuřičné mouky, hustá kaše ugali je dennodenním hlavním jídlem, anebo si vaří kukuřici s fazolemi. Prostě bez kukuřice si místní lidé nedovedou život představit.

Za připomenutí stojí, že se kukuřičné rostliny využívají kromě kokřenů celé. U nás se kukuřice silážuje a používá jako krmivo pro krávy a vepříky. V některých chudých zemích se z listů vyrábí střechy obydlí nebo rohože a stonky se používají místo klacků pro ohrady. Z obalů kukuřičných klasů – z šustí – se stáčejí provazy, pletou košíky a po vyloupání zrn se klasy používají jako palivo. Viděla jsem také, že jejich hromady byly na horách v Tanzánii u suchých záchodů místo toaletního papíru, který tam nemají.

U nás se v lidové tradici vytvářely krásné figurky z kukuřičného šustí. I vy si je můžete zkusit s dětmi podle návodů na internetu vyrobit. Za pomocí drátků můžete ze šustí vytvářet i pěkné květy a vytvořit z nich třeba podzimní věnce na ozdobu dveří.

A určitě si s dětmi něco dobrého z kukuřice připravte k jídlu.

Ze sterilované kukuřice, vajíčka a mouky můžete udělat placičky, které osmažíte na pánvi nebo upečete v troubě. Nejlepší jsou, když se bílek dobře vyšlehá. Jsou pak krásně nadýchané. Udělejte si k nim zeleninový salát s mozzatellou a kukuřicí a jestli máte na zahradě kukuřičné klasy, které ještě nejsou úplně dozrálé, pomažte je rozpuštěným máslem s česnekem a zabalené v alobalu upečte v troubě.

Čim děti jistě nepohrdnou? Popkornem. Ten je hotový během chvilky i v mikrovlnce. Je na něj zapotřebí jiný typ kukuřice. Kulatá zrna nepraskají tak dobře jako zrna pukancové kukuřice, která jsou menší a se špičkou. Ta se na popkorn hodí lépe.

Vyzrálé klasy můžete také použít jako válečky při tvoření z keramické hlíny nebo plastelíny. A víte jak se kukuřičným klasům říká? Palice.

Byla tady řeč o kukuřici žluté a bílé, ale existuje i červená, modrá, černá nebo duhová. Ta má zrna různobarevná. A jestli nemáte možnost si duhovou kukuřici vypěstovat, můžete si zrna obyčejné kukuřice obarvit potravinářskou barvou a pak z nich vytvářet mozaiky nebo si jen tak s nimi hrát.

Kukuřice je prostě úžasná.