Když jsem byla malá, jezdívala jsem o prázdninách k babičce do Jihlavy. Pracovala v technických službách a také tam o poschodí výše bydlela. Protože chodila do práce i v létě, tak jsem si užívala volnosti. Někdy mě brával řidič do kropicího auta a pomáhala jsem kropit zaprášené ulice, jindy jsem pořádala šnečí závody nebo seděla na schodech a jen tak se dívala. Na co? Na vlaštovky, které tam měly přímo nade dveřmi své hnízdo a létaly otevřeným oknem sem a tam, aby nakrmily mladé. Na schodech jsem mohla sedět třeba hodiny. Byla to úžasná podívaná.

Později, když jsem dětem v Chekereni promítala před spaním na plátno své oblíbené video Krtek a vlaštovka, tak za mnou přišel jejich pan učitel a povídal mi, že tyhle ptáky „s ocasem do vidličky“ zná, že k nim v říjnu přilétají a loví mouchy, ale že nikdy neviděl, že by si stavěli hnízda a měli mladé. Víte proč, že? Doma jsou přece tady v Evropě a na zimu odlétají, protože u nás nemají co lovit a v Africe udělají jistě hodně radosti, že jim tam nějaký ten hmyz pochytají.

Kde vesnice Chekereni vlastně je? Leží v Tanzánii jižně od rovníku na náhorní plošině poblíž města Arusha. Jestli přímo až tam ty naše vlaštovky doletí, to jsem nevyzkoumala. Jisté ale je, že taková vlaštovka dovede uletět v kuse několik tisíc kilometrů.

Vlaštovky se při svém tahu orientují podle slunce, měsíce a hvězd – a když je pod mrakem, využívají hlavně svůj vnitřní kompas. Prostě vědí, kterým směrem mají letět a dovedou také pozorovat krajinu, učit to své děti a naprosto přesně trefí na jaře zase zpátky domů.

Je pro mě naprosto neuvěřitelné, co takový malý ptáček dokáže. Až vyrostete a budete si zařizovat své bydlení, tak na jejich statečnost nezapomeňte a dovolte vlaštovkám, aby bydlely poblíž vás.

Až nějakou vlaštovku namalujete, pošlete nám obrázek, ať se mohou podívat i ostatní.

A ještě vám posílám pro potěšení básničku Josefa Václava Sládka:

Vlaštovičko, leť, už je na tě čas —
listí žloutne, poletuje, po strništi vítr duje,
bude brzo mráz.

Vlaštovičko, leť na slunečný jih —
pavouk babí léto spřádá, muška též si pospí ráda,
až přiletí sníh.

Až ho napadne kolem našich vrat —
a až bude meluzína kvíleti nám do komína,
budem vzpomínat.

Na tvůj letní zpěv. Kde ho zpíváš, kde?
budem na svých mapách zvídat
— a tvé hnízdo budem hlídat,
jak bys byla zde!

Přijde jaro zas, ty se vrátíš sem —
Potkáš-li kde kousek štěstí, můžeš nám ho též přinésti
v naši českou zem!

 

Obrázek je z Pixabay