V Česku jsou už prázdniny, ale ve Velké Británii, kde zrovna jsem, máme ještě  školu. Spolu s jednou kolegyní se střídavě staráme o chlapce s autismem. Byl to opravdu au-au-autistický chlapec. Když jsme ho na začátku pololetí dostali, plival, škrábal, kousal… Bylo to ouvej. Vůbec nebyl v klidu a v pohodě. Co s tím?

Je to prvňák. Na učení se teď už dokáže soustředit pět minut, ale zpočátku to byl boj. Házel pastelkami, kopal do všeho kolem, trhal papíry. Jak ho zklidnit? A jak prožít odpočinkové chvíle mezi těmi minutkami „učení“? Dáte mu kostky – začne s nimi házet. Dostane balon a jeho jedinou snahou je přehodit ho přes plot. A nejoblíbenější zábavou byla honička po chodbách školy, čímž nás neustále udržoval v dobré kondici.

Jenže ono to už takhle dále nešlo, a tak jsme vymýšleli, co by ho zklidnilo. Časem to všechno vykrystalizovalo do téhle podoby: Pět minut učení a pak krmení králíčků. Opravdu. Ve škole máme dva nádherné huňáče ve velkém výběhu. Klučina trhá trávu, krmí je, králíčci pomlaskávají a mají na něj nesmírně dobrý vliv. Po jejich návštěvě zjihne a je velmi milý.

Následuje dalších pět minut učení a pak zalévání záhonků. Že má mokré kalhoty, tričko i boty? No a co, tak se převleče. A mně voda v sandálech nevadí a tričko i sukně brzy uschnou. Ke každé kytičce předem přivoní. Pozná už levanduli, mateřídoušku, dobromysl, heřmánek i mátu. Konvička je maličká a než to pětkrát otočí pro vodu, tak je úplně jiným klukem.

Najednou učení přestává být mučením. Ono ho začalo bavit! Takže hurá, jdeme na matematiku.

Pět minut učení – a pak foukání bublin. Největší legrace je pozorovat, kterým směrem právě fouká vítr, který se tady na dvoře točí dokola, a zjišťovat, na kterém povrchu se bubliny udrží a na kterém hned prasknou. Hra s vodou i vzduchem je nesmírně uklidňující. A nemusí jít jen o zalévání a bublifuk. V nádobě s vodou můžete zkoušet, které předměty se potopí a které plavou. Bude plavat tenhle kousek kůry, a nebo tady tenhle kamínek? To je třeba vyzkoušet. A místo bublin se může foukat třeba do peříček,  což zvlášť miluje, nebo házet do vzduchu nažky javoru, kterých je už všude kolem spousta. Létají jako vrtulník a mrňous skáče nadšením. A občas je taky užitečné pohonit po školním dvoře divoké holuby nebo straky. Určitě je to lepší, než když my chytáme po chodbách jeho.

Příroda je nesmírně uklidňující a léčivá. Nevěříte? Klučina začal v květnu číst, počítá do deseti, začal malovat lidské i zvířecí postavy. A už ho baví i to, když společně čteme jeho oblíbené knížky – je pozorný zvláště při čtení knížky o velmi hladové housence (The Very Hungry Caterpillar by Eric Carle). Však už ji umí zpaměti.

Od září bude navštěvovat speciální školu a já doufám, že v něm láska k přírodě dál poroste a pokvete.

Vyplatí se být s dětmi hodně venku. A nejenom s těmi autistickými. Příroda je prostě kouzelná.

Zdroj obrázku v náhledu: Pixabay